Pan Turek se na paní Zrnkovou usmál a lehce přikývl. „Ale jistě, jistě. Náš zákazník, náš pán. Ve vašem případě tedy paní, kterou milerád obsloužím. Přála jste si štamprličku, bude štamprlička. Dáme griotku?“
Paní Zrnková se začervenala. „ Vy mě znáte jako své boty.“
„Co bych to byl zač, kdybych neznal zvyky svých stálých hostů. Hned jsem tu.“
Paní Zrnková si přehodila nohu přes nohu a rozhlédla se po kavárně.
„Moc lidí sem nechodí,“ zamumlala si sama pro sebe. „Ale je to škoda. Dneska je to samé rychlé občerstvení. Každý spěchá. A tady? Tady čas nechvátá, tady čas plyne.“
„Ehm, ehm,“ ozvalo se od vedlejšího stolku. Paní Zrnková se otočila a uviděla staršího muže v elegantním obleku. „Nechtěl jsem vás rušit,“ řekl muž, vstal a přistoupil k paní Znkové. Lehce se uklonil a představil se: „Jsem Alfréd Černý. Básník.“
Paní Zrnková mu podala ruku. „Těší mne. Zrnková. Přál jste si něco?“
Ke stolku dorazil pan Turek se sklenkou griotky na tácku. „Á, vidím, že se seznamujete. Nebudu pochopitelně rušit.“
„Kdepak, kdepak,“ rychle řekl pan Černý a mávl rukou. „Zaujalo mě jednak vaše vyprávění, pane Turku, a pak ovšem také vyjádření o běhu času, půvabné paní Zrnkové, které bylo, jak bych tak řekl, přímo poetické! “
„Ano?!“ řekl pan Turek a povytáhl obočí. „Byla to jenom taková obyčejná historka. Do nějakého Hrabala mám hodně daleko.“ Pak se podíval na Zrnkovou. „A copak vy jste řekla tak poetického?“
„Jestli si to dobře pamatuji,“ zamyslela se Zrnková, „bylo to, že čas zde plyne.“
„Tak, přesně tak,“ přisvědčil Černý. „Ta představa plynoucího času. Vůně kávy. Ba i libé aroma právě přinesené griotky, ta v člověku vyvolává pocity, které ho vynášejí, jak bych tak řekl, ano, vynášejí ho do vyšších sfér.“
„To moje vyprávění o haksně taky?!“ nevěřícně řekl pan Turek. „To vás taky kamsi vyneslo?“
„Ach ano!“ přikývl Černý. „Jde o jakýsi kontrapunkt. Chápejte. Dryáčnická historka, nezlobte se, ale je to tak, netřeba se za to stydět, a pak následuje poezie. To je život sám ve své nahotě. Pokud mi jaksi rozumíte, že?!“
„Rozumím, co bych nerozuměl,“ řekl pan Turek. „Mám bratrance, který se zabývá východní filozofií. Jing a Jang. Odpuštění a tak podobně.“
„Velmi správně,“ přisvědčil Černý. „To je běh světa. Jednou nahoře, jednou dole. Hned huj a hned zase fuj. Chvíli poezie a hned krutá próza. Chvíli jste v oblacích a hned zase na zemi. Jednou peníze máte a jednou ne… Následuje odpuštění, že?!“
„Moment!“ zarazil Černého pan Turek. „Nechcete mi snad říct, že…“
Básník Černý sklopil oči a pohybem ruky zarazil pana Turka. „Ehm, na ten půllitřík vína, olivy a sušená rajčátka jaksi nemám. Honorář se poněkud opozdil a já na to jaksi při objednávání v těch vyšších sférách zapomněl.“
Paní Zrnková si povzdychla a podívala se na pana Turka. „Poprvé v životě mi někdo řekl, že to co jsem vypustila z úst je poetické. Já to tady za mistra zaplatím.“
Pan Turek zakroutil hlavou a podíval se na Černého. „Máte štěstí, člověče, že já moc dobře vím, co je to být bez peněz. Kdybyste tak oba věděli, co já si v životě bez nich prožil!“
Categories: Povídky