„Kdepak,“ zavrtěl hlavou pan Turek a ubrouskem smetl ze stolku pár smítek. „Nezlobte se. Já jsem spíš duchovně, než nábožensky založený. Víte, pane faráři, já proti náboženství nic nemám, ale nějak mi všichni ti svatí, očistce a tak vůbec to všechno kolem, prostě nesedí.“
„To nic,“ mávl rukou šedovlasý farář z Kaprové, který pravidelně každou středu odpoledne navštěvoval tuto kavárnu, aby si vypil svou Irskou kávu. Irská káva mu totiž přišla katoličtější než káva Alžírská. „Vůbec mi nevadí váš způsob víry. Za tuhle kávu máte stejně místo v ráji jisté. Ostatně, cesty Páně jsou různé. To máte jako s tím Oulickým.“
„Kdo to byl?“ zeptal se pan Turek. „Něco mi to říká.“
Farář se usmál. „On pořád ještě je. To vám musím vyprávět. Bedřich Oulický nebyl nikdy nábožensky založený. O duchovno se nezajímal, okultistům a všelijakým astrologům a mystikům se vyloženě vysmíval.
Zkrátka a dobře. Bedřich Oulický byl založením muž praktický, který by nikdy neuvěřil, že člověk, kterého přitloukli na kříž a navrch mu ještě propíchli bok kopím, po třech dnech resuscitoval, pobíhal po světě a nakonec se nějak transportoval do Království nebeského.
Prostě, nic nehmatatelného a neprokazatelného nebylo Bedřichovi Oulickému blízké. Proto je s podivem, že právě Bedřichovi se horkého dne, druhého června dopoledne v jedenáct hodin a patnáct minut přesně, podíval se totiž na hodinky a navíc ho tam viděla stará Krupičková, která tam byla na malinách, poblíž mítinky, v lese zvaném Na pomezí, zjevil svatý Jan Nepomucký, který mu sdělil, že se toho samého dne, ve dvanáct hodin a patnáct minut přesně, svatý Jan Nepomucký se nemusel dívat na hodinky, jelikož jako bytost na vyšším stupni bytí je o čase informován zřejmě automaticky, stane ve vsi Kaprová, strašlivá nehoda a pokud si Bedřich nepospíší, nikdo jí nezabrání.
Stejně tak to neuvěřitelné přišlo i Bedřichovi, který se onomu zjevení svatého Jana Nepomuckého ponejprv pokusil vysvětlit, že jeho existence je značně nepravděpodobná, neřku-li nemožná a že Bedřich, tedy on, asi právě zažívá stav, který psychiatrie označuje jako náboženské halucinace. Ale hned poté, co dostal od svatého Jana Nepomuckého pohlavek, usoudil, že levitující zjevení je realita. V tu chvíli u Bedřicha došlo k čemusi podobnému jako kdysi u Šavla, který se na cestě do Damašku ráčil obrátit k Ježíšovi a při nejbližší příležitosti se nechal přejmenovat na Pavla.
Bedřich se tedy nenechal přejmenovat, ale musel evidentně získat jakési nadpřirozené schopnosti.
Nikdo totiž dosud, a už je to už pět let, nedokázal vysvětlit, jak se Bedřich, trpící dušností a téměř morbidní nadváhou, mohl od mítinky, na které prokazatelně byl, dostat během necelé hodiny do obce Kaprová, která je od místa zjevení vzdálena celých dvacet kilometrů.
Ale jisté je, že to dokázal a zabránil tak utonutí místního hostinského, který během cesty motocyklem spadl do rybníka na návsi a jen díky tomu, že se právě v té chvíli, veden instinktem a Prozřetelností, objevil na hrázi Bedřich, byl zachráněn jeho voláním o pomoc, po kterém přiběhl místní hasič Jan Králíček a hostinského vytáhl.
Se vší rozhodností tedy lze prohlásit, že tak Bedřich zabránil veliké katastrofě, díky které by toho horkého a suchého léta zůstala zavřená jediná hospoda široko daleko!
Ať už této historce věříte, či nikoliv, pane Turku, jedno je jisto – od onoho horkého dne vážnost svatého Jana Nepomuckého ve vsi a okolí neuvěřitelně stoupla a já, farář obce Kaprová, jsem získal velmi zbožného a svědomitého kostelníka!“
„Tedy, pane faráři,“ řekl Turek a vzal dopitý šálek, „uznávám, že jsou věci mezi nebem a zemí. Jeden nikdy neví, co mu přinese další okamžik.“
Categories: Povídky