Za paní Zrnkovou zaklaply dveře. V kavárně se rozhostil klid. Sebral šálek s dopitou kávou, odnesl talířek po básníkovi Černém. Všechno vložil do myčky. Zmáčkl nerezový knoflík a zaposlouchal se do šumění horké vody. Nad myčkou problikával kávovar. Modré led diody odměřovaly čas . Blik, lik, ik. Blik, lik, ik…
Jak je to vlastně dlouho, co jsem v tomhle kávovém byznysu? Blesklo mu hlavou…„ Deset let. “, zazněla mu v hlavě bleskurychlá odpověď jeho paměti. „To není možné, sotva tři roky!“, v duchu zaprotestoval. „ Ne, ne hochu, už tady trčíš deset let.“, přesvědčoval ho hlas v jeho hlavě.
Hmmm….deset let…zamyslel se. Bloumal ve svých vzpomínkách. Vynořovaly se neurovnaně, jedna za druhou, chaoticky vyplouvaly z podvědomí, obalené ozvěnou bývalých emocí.

Otevřel oči a hleděl do tmy. V dálce žhnuly červené uhlíky jako dračí oči. Ve vzduchu byl cítit kouř. Kde to je? Co tu dělá? Letělo mu hlavou… Pod sebou nahmatal srolované tričko. Motala se mu hlava. Byl a nebyl. Kým je? Kde se tady vzal? Co tu dělá? Je on on? Nebo je kopií sebe sama? Kde se vzaly všechny tyhle divné myšlenky?
Měl žízeň. Jazyk přilepený na patře drhnul jako smirkový papír. Takhle se asi cítí mravenečník po pekelný jízdě. Polknul.
Co se to všechno večer dělo? Šaman….slova….divoký tanec a fyzický prožitek, že jeho duše není jeho, ale že ji prodal ďáblu. Dělal věci, které vlastně nikdy dělat nechtěl. Za prachy, pozici, divoké mejdany, sjížděl hory bílého prášku výměnou za dojem, že může všechno na světě. Ale co to je? Co to je všechno? Ležet zhulenej uprostřed džungle? Ležet zlitej do němoty vedle kontejneru s odpadky? Přijít o všechny prachy v online pokeru? Nechat odejít ženu i s dětmi jen proto, že se neuměl omluvit a říct jim jak je moc miluje, a přiznat si, že je debil s nafouklým egem?

Mezi jeho hlavou a oblohou se vznášely obrovské listy monstery jako křídla pravěkých ptáků. Tehdy se to stalo. Blesk z čistého nebe. Najednou věděl, že je vším. Součástí všeho. Květinou, liánou, stromem, hadem i kamenem. Že je součastí každého člověka, vzduchem i oblaky. Nejkrásnější pocit, který kdy zažil. Absolutní všudypřítomná radost tryskající z hrudi přímo do vesmíru jehož byl součástí. Uvědomění. Úkol.
Najednou věřil, že všechny věci jsou přesně jak mají být. Věděl, že je součástí systému, přesahujího všechny a všechno. „Jsem vědomá energie“, říkal si a cítil se dokonale šťastný. „ Je tohle bůh? Pokud je, tak to je fičák. “, letělo mu hlavou. „ Sakra to je jízda. Jak si tohle zařídit alespoň na hodinu denně?“
Tam, uprostřed jihoamerické džungle pochopil co má dělat, až se vrátí. Věděl to úplně přesně. A nejen to, dokonce se na to těšil ačkoliv nikdy předtím nic takového nedělal. Nevěděl jak, nevěděl kde, jen věděl co. A věděl to úplně přesně.

„ Ťuk, ťuk… „, ozvalo se zaťukání na sklo výlohy. Zafungovalo jako přenášedlo z minulosti zpět do reality. Očima přejel hrnky nahřívající si svá baculatá bříška na kávovaru. „ Dobrých deset let.“, říkal si v duchu , když otevíral dveře slečně White.
„ To jsem ráda, že jste ještě nezavřel. Nutně si musím dát váš úžasný flat whitte. Měla jsem strašný den. Den blbec. Zažil jste to někdy? „, a zdrceně se sesunula se na měkké břicho šedého gaučíku.

Kategorie Povídky