Tak tys mi tu chyběla, pomyslel si Turek. Právě prošel katarzí a cítil se nesmírně unavený. Věnoval se přípravě její objednávky, soustředil se na dokonalý poměr kávy a mléka, zatímco slečna White stále něco žvatlala. Znal jejího otce Petra Bílého. Byl to fajn chlap, ale pil jen prach z cest zalitý horkou vodou, tak Turek říkával instantní kávě. S manželkou adoptovali tuhle cikánečku jako miminko. Od malička byla hezká jako obrázek a dělala jim jen radost, však si Bílá na ní zakládala, dokonce ani v pubertě se nesebrala a neodešla ke svým. Vystudovala střední a pak i vysokou, lovil z paměti . To všechno je oukej, ale kdyby na chvíli zavřela pusu, vždyť jede jak kolovrátek, vyčerpaně si povzdechl.

„…a ještě jsem si stihla skočit na nehty,“ opatrně usrkla kávy, aby neporušila ornament, který pan Turek vykreslil jako umělecké dílo na hladině, „ já totiž nesnáším neupravené nehty.“

„No jo, to je kolikrát hnus.“ pokyvoval statečně hlavou kavárník.

„Moje spolužačka dělala na skládce, nevím sice co, ale nějak tam byla zaměstnaná, měla tam boudičku, možná hlídala, aby někdo neukradl odpadek,“ uchichtla se, „a ona teda měla hrozný ruce, a to ani nemluvím o nehtech,“ znovu usrkla, ornament povážlivě ztratil původní tvar, „ ona vždycky byla tak trochu mišuge.“

„Jo jo, to tak někdy bývá.“ přitakal bez valného zájmu Turek a začal poklízet kavárnu.

Slečna White, zamyšleně zamíchala kávu, prchavé umělecké dílko bylo pryč. „Ona nejenže měla neupravené ruce, ona v sobě měla hrdost a touhu všem ukázat, že je výjimečná. Vymyslela takovou hovadinu. Sestavila si kolo ze součástek posbíraných na skládce. Gelové sedlo, pochromovaný kryt řetězu a já nevím, co všechno na tom svém skvostu ještě měla. Jo, pedály s odrazkami. Všem spolužákům napsala, ať se přijdeme podívat, že se uskuteční na skládce nevídaná záležitost. Pár nás tam ze zvědavosti šlo. Nejprve nám předvedla svůj výtvor. Zlatě nastříkaná skládačka to byla. A pak s mírnou úklonou oznámila, že sjede tu skládku.

Víte vy jak je ta skládka vysoká?“ Pan Turek zamžikal, jako by se právě probudil, ale překvapivě bryskně odpověděl: „ No aby ne, často okolo jezdím za kámošem, ta skládka je Matterhorn našeho okresu!“

„Jo, přesně tak. Tak ta spolužačka, Monika, vytlačila to kolo až na samý vrcholek. Vypadala impozantně. Paprsky slunce se odrážely od nablýskaného velocipédu, vlasy jí vlály ve větru. Stála tam pyšně. Majestátně nám pokynula.“

„Cože? Bez helmy?“ zděsil se Turek, už byl zase sám sebou, únava zmizela. Měl rád vyprávění svých hostů.

White si lokla vychládajícího nápoje, spokojeně mlaskla a pokračovala: „ Jasně, bez helmy. Nasedla, šlápla do pedálů a pustila se s vítězným výkřikem dolů. Řítila se s narůstající rychlostí, skoro jako by letěla, myslím, že zapomněla přidělat brzdy. Zírali jsme na ten výjev s otevřenou pusou. Jenže pak se to stalo. Poslední paprsek zapadajícího slunce ji bodl do očí. Monika ztratila na okamžik přehled o terénu. Přední kolo se napíchlo na vyčnívající ostrý okraj nějakého plechu. Ukrutná síla ji katapultovala, letěla vzduchem jako šíp.“

„To je teda příběh, dáte si cheesecake? Na účet podniku samozřejmě,“ vilně mrknul na slečnu, už ho tak neiritovala, byla k nakousnutí, když tak zaníceně vyprávěla.

„Díky, ale nedám, to víte jsem na dietě,“ zavrtěla se na židli a maličko se naklonila, aby měl lepší výhled do jejího výstřihu.

„No a jak to s ní dopadlo, když dopadla?“ snažil se udržet oční kontakt Turek.

„To byla strašná rána, když dopadla na úpatí všeho toho svinstva. A hned plno krve. Ani na to nechci myslet.“ White se zachvěla a dopila. „Tak já poběžím, díky moc pane Turek za vaše nepřekonatelné flat white,“ mávla pěstěnou ručkou.

„Počkat, počkat, takhle teda né! Vy mi pěkně řeknete, jestli ta holka přežila a pak si ten zákusek vezmete domů, už jsem vám ho zabalil,“ zavrněl starý kocour.

Podívala se na své pečlivě namalované gelové nehty: „Jo přežila. Jak se při tom pádu praštila do hlavy, všechno se jí tam přesypalo. Udělala si kurz a teď dělá nejlepší nehty ve městě.“

Usmála a vyběhla stejně rychle jako přiběhla. Jen vůně jejího parfému se vznášela nad stolkem s prázdným hrníčkem.

Kavárník blaženě přivřel oči, jo jo, to jsou věci. Taky už půjdu, pomyslel si, a jsem zvědavý, co mi zítřek přinese.

Kategorie Povídky