„Pane Turek,“prosebně zvedla oči paní Zrnková, zamíchala kávu a zaťala lžičku do zákusku,
„vyprávějte, vy vždycky máte takové zajímavé historky.“ Pan Turek se chvíli skromně ošíval,
ale očím paní Zrnkové se nedalo odolat. Srkl si lahodné kávy a spustil:
„Stará Králová, podivínská žena, žila sama v chalupě na kraji lesa. Prý měla za sebou kriminál,
ale kdo ví, lidi toho napovídaj. Trápily jí klouby. Změna počasí se vždy dokázala bolestivě
ohlásit. Tenkrát v zimě se výrazně oteplilo. Šedivé mraky se zlověstně povalovaly nad
krajinou. Pršelo. Králová mohutnými loky zapila několik barevných pilulek. Doufala, že
barvičky porazí bolest. Na nejbolavější klouby přiložila vytahané ortézy. Teple se oblékla a
vyrazila na svoji pravidelnou procházku do lesa. Kulhala po úzké cestičce, klouzala po
zbytcích špinavého sněhu. Zalitovala, že si nevzala hůlku. Zachmuřeně se otočila ke svému
domku a mávla rukou: „Však já to zvládnu!“ zvolala směrem k sádrové kočce, která
v neměnné pozici zírala z okna a odhodlaně vykročila k lesu.“
Paní Zrnková ani nedutala, když fešný kavárník vyprávěl a jen ho hltala očima. Turek si toho byl vědom a sametovým hlasem pokračoval: „Déšť zesílil, vítr pofukoval. Opatrně našlapovala. Čas od času zvedla oči k tmavým větvím, které se ve větru pohupovaly nad její hlavou. Milosrdná sněhová duchna byla ta tam. Obnažený les na ni působil nevlídně a nepřátelsky. Uhnula opatrně z cesty. Došla k pařezu vyčuhujícímu ze zbytku starého špinavého sněhu. Stáhla teplé kalhoty, přičapla si a vyčůrala se. Milovala tohle vytváření žlutého otvoru do sněhu. Maličko jí to spravilo náladu. Vzpřímila se na oteklých nohách, strkala flanelovou košili do kalhot a zálibně pozorovala důlek, který vytvořila. Paráda! Tentokrát se dílo vydařilo. Pročůrala se vrstvou sněhu až k zemi. Nemohla
se na tu krásu vynadívat. Teplá moč a déšť s ní dnes spolupracovaly. Králová přimhouřila oči
a zaostřila zrak. A pak dlouho zírala na ze sněhu trčící zčernalý palec lidské nohy.
Nohou odkopala sníh kolem torza. Pak začala hrabat rukama, zvědavost ji poháněla. Z bláta,
starého listí a zbytků sněhu se vynořila lidská končetina uťatá ve stehně. Králová se
narovnala, vrazila zkřehlé prsty do kapes. Hleděla na ušlechtilý tvar kolena bezkrevné nohy.
Pohledem sjela ke kotníku. Byl ve stadiu rozkladu, ale tak útlý! Projela jí závist, vzdychla a
přešlápla na oteklých nohách. Pak se chytla za hlavu, zaklonila se, jen co jí ztuhlá páteř
dovolila, a zařvala do větví hučícího lesa: „ Bože můj! Každá haksna na světě mi bude
připomínat, že sem mrzák!“ Kopla do tlející nohy a zavyla bolestí. Les zaburácel v náhlém
poryvu studeného větru.
Znechucená Králová se odšourala zpět na cestu. Pomaličku se vracela domů. U branky se
s hekáním sehnula a utrhla několik sněženek, které se tu odvážně draly na svět. „To je pro
tebe,“ špitla směrem k sádrové kočce.
„Ale pane Turek,“ vrněla Zrnková, „vy zase přeháníte!“ Škádlivě mu pohrozila pěstěným ukazováčkem. „To si na tu haksnu a starou Královou musím dám štamprličku.“

Kategorie Povídky